Peregrin Laziosi světec pro dnešek i zítřek

Je tomu již dávno, co zemřel svatý servita, Peregrin Laziosi. Říká se ale, že není nic živějšího, než svatý člověk, který zemřel. Co může takový svatý z tak dávné minulosti dnešním lidem říci?

Ke zlům dnešní doby patří rozmáhající se výskyt rakoviny a s vyhlídkou na prodlouže­nou délku života zvyšující se trend onemocně­ní nohou.

A tu se objevuje svatý Peregrin jakožto spolutrpitel postižený rakovinou nohou a po staletí osvědčený přímluvce u Boha v naléhavých prosbách za uzdravení a především za trpělivost a sílu pro snášení bolesti. Seznámíme se stručně s jeho životem.

Peregrin Laziosi z Forli

Staré přísloví říká, že jméno svědčí o určitém způsobu života. U našich jmen to konstatujeme dnes poměrně zřídka. Avšak u svatého Peregrina by to mohlo souhlasit. Peregrinus - tak zní jméno latinsky - znamená cestující, poutník. Toto jméno poukazuje na člověka který stále cestuje. To může platit přirozeně pro každého z nás, kteří jsme na cestě k Bohu, poutníci na cestě k věčnosti. A právě proto si můžeme brát „Peregrina“ - poutníka za vzor.

Peregrinovo putování začalo ve Forli v teplém hnízdě šlechtické rodiny Laziosi. Křest, který přijal v dómu, byl začátkem jeho poutnické cesty víry.

Bludná cesta mladého člověka

Peregrin vyrůstal v neklidných časech podobných občanské válce. Jeho ohnivý, jižní temperament se rozhořel bohužel ve špatném ohni, při vzpouře města Forli proti papeži a zeměpánům. Papež poslal do Forli generální ho převora mladého řádu servitů, Phi1ippa Benitia, jakožto vyjednavače míru. Při jednom jeho projevu na lidovém shromáždění se již zdálo, že si jeho slova našla cestu k míru a usmíření. Tu ale skupina mladíků napadla řečnický pult a Peregrin Laziosi nafackoval sv. Phi1ippu Benitiovi.

Vnitřní přeměna

Několik kilometrů za městem se Filip se svým průvodcem rozhodli pro odpočinek. Tu se přihnal, sotva dechu popadaje, nějaký mladý muž. Byl to Peregrin. Laskavý, odpuštění vyjadřující pohled Benitiův ho již nikdy neopustil a stále ho pronásledoval. Svatý servita zbloudilého poutníka láskyplně přijal a uvedl ho na správnou cestu.

Po delší zkušební době vnitřního hloubání a vnější sebekázně se Peregrin rozhodl pro vstup do řádu služebníků Panny Marie - servitů.

Nyní musel vzít do ruky poutnickou hůl, jít do Sienny do noviciátu a pak zase zpět do Forli. Zde se pokoušel dobrým příkladem odčinit všechno špatné, co provedl v době svého mládí. Pokud mohl, činil dobro jak pro tělo tak pro duši.

Utrpení a uzdravení

Putování unavuje! Peregrinovi ubývalo tělesných sil, zvláště když si ještě dobrovolně za pokání bral na sebe spoustu obtížných úkolů. Bolesti nohou a rakovina mu působily potíže. Nenaříkal si. Jeho odpověď zněla: „Trpíme za to, co jsme si zasloužili.“ A došlo to až tak daleko, že mu měla být amputována noha. Tu noc před operací se dovlekl Peregrin do kapitulního sálu. Vroucně se modlil před obrazem ukřižovaného Pána a Bolestné Panny Marie. Usnul a zdálo se mu, že Ježíš se sklo­nil, dotknul se jeho nemocné nohy a uzdravil ho. Při procitnutí pak s radostí zjistil, že jeho sen se stal skutečností. Lékař, který ráno přišel k amputaci nohy, mohl zázrak jenom potvrdit.

Z vděčné horlivosti teď pokračoval Peregrin dále v poutnické cestě víry a dělání dobrých skutků, až ho Pán dovedl k cíli, totiž spatřit Boha v nebi.

Osvědčený pomocník v jakékoliv nouzi

Ihned po jeho smrti dne 1. května 1345 se udála spousta zázraků. Jako první bylo uzdra­vení slepce. Uctívání šlo dále a překročilo hra­nice jeho rodného města Forli, kde je patro­nem města i celé diecéze. Přes Španělsko se dostal Peregrin do Jižní Ameriky a na Filipíny. Dnes jej objevili ve Spojených státech amerických, v Anglii a Irsku, a to nejen tam, kde působí servité. Opravdovým "centrem" uctívání Peregrina můžeme nazvat kostel servitů ve Vídni s nád­hernou Peregrinovou kaplí.